Pentateuch 1530, první strana Deuteronomia. ŽMP, sg. 2.361.

Úprava a výzdoba knih

Nejstarší pražské tisky bývají vyzdvihovány pro svou krásu, k níž přispívají velkorysá úprava, elegantní tiskové písmo i kaligrafické, ve dřevě řezané incipity, celostránkové bordury, rámy a rámečky a konečně ilustrace a další dekorativní materiál. V úpravě strany, rozvržení textu i volbě písma navazují nejstarší pražská hebraika na rukopisné předlohy, ne-li na určitou knihu, pak na její ideální podobu, jak by ji na počátku 16. století vytvořil profesionální hebrejský písař. V některých případech můžeme předpokládat i předlohu tištěnou. Výpravnost úzce souvisí s obsahem knih – často se totiž jedná o posvátné liturgické a biblické texty sázené ve velkém foliovém formátu – a všechny výše vyjmenované prvky mají zároveň svou praktickou funkci: široké okraje ponechávají prostor pro poznámky, zdobené bordury a nápadné, výrazně modelované incipity v nepřítomnosti nadpisů upozorňují, že začíná nový oddíl textu, od jehož obsahu se zase odvíjí volba velikosti a druhu písma. Výprava několika málo v této době vydaných halachických a jiných děl je jednodušší a střídmější, i tak je ale v porovnání s mladšími tisky velkorysá zejména v Orach chajim 1540 a Torat ha-ola 1569.

V kontrastu k následujícímu, mnohem méně kreativnímu období vynikají pražská hebraika prvních několika dekád také ve výtvarné výzdobě, a to již od nejstarší dochované edice. Výtvarné prvky jsou v knihách užity několika způsoby: někdy mají poslání čistě dekorativní, jindy symbolický význam a ve dvou případech – ve Zmirot 1514 a Hagadách 1526 a 1556 – se jedná o ilustrace k textu. Většina tohoto materiálu byla židovskými zadavateli zcela nově objednána, jen menší část představují recyklované štočky původně nejspíš křesťanské.

Machzor, díl první. Praha, Geršom ben Šlomo ha-Kohen se syny Mordechajem a Šlomem 1529. ŽMP, inv. č. 178.825, bordura s Adamem a Evou a Juditou a Samsonem.

První, čistě dekorativní typ se vyskytuje v ozdobných xylografovaných písmenech a v rámech a bordurách. Řezáči v nich nejčastěji využívají motivy z obecného dobového výtvarného repertoáru (diví muži, mořské panny, putti, jednorožec atd.) a většinou architektonickou konstrukci (portál, sloupoví) nebo rostlinný ornament. Někdy se také uchylují k biblickým motivům, které jsou sice v zásadě obsahem židovské, v židovské ikonografii jsou ale nepříliš časté nebo zcela nezvyklé: David a Goliáš, Šalamounův soud, Samson s branami Gazy, Judit s hlavou Holofernovou v Hagadě 1526, Samson zápasící se lvem v Siduru 1566. S textem, který rámují, tyto postavy obsahově nijak nesouvisí.

Na pomezí mezi dekorativním a symbolickým stojí polopostava Mojžíše s deskami Zákona zakomponovaná v bordurách z let 1535 a 1566 pravděpodobně na konkrétní objednávku křesťanským řezáčem (v 17. století se Mojžíš s bratrem Aronem stanou nejtypičtějšími postavami titulních listů hebrejských knih, jejich patrony).

Kde a jak jsou výtvarné prvky v knihách uplatněny? Nejstarší pražská hebraika nemají titulní list. Ve Zmirot, které jsou první nejspíš kompletně dochovanou edicí, je začátek textu zvýrazněn pouze dřevořezovým rámečkem pro incipit sázený vyznačovacím písmem. V následujícím Chumaši  je nicméně první strana už orámována dřevořezovým rámem, který alespoň částečně funkci titulního listu plní. Na význačném místě na horním okraji je umístěn signet hlavního společníka, Geršoma ben Šloma Kohena, a dole náznak impresa. Stejná edice je opatřena ještě dalším kvazititulním listem na první straně Exodu, který je vlastně další knihou Pentateuchu. Motivy zde umístěné – znaky dvou pražských Měst, Starého a Židovského – tvoří pandán k signetu tiskaře v Genezi a dohromady vytvářejí svého druhu obrazové impresum. Neudávají ovšem rok vydání, ten je doplněn až v kolofonu na konci tisku.

Machzor chelek ha-šeni. Praha, Meir ben David – Chajim ben David Šachor 1525. S laskavým svolením Library of the Jewish Theological Seminary, New York, RB1757: 4a2, fol. [1b] bordura s erby Myšků (Přemyšlenských) ze Žlunic a Perknovských. Původně otištěno v Petr Chelčický: Síť víry. [Praha, Pavel Severin
z Kapí Hory] po 31. 10. 1521.

Pravým titulním listem je poprvé opatřen Machzor z roku 1522. Až na jména tiskařů uvedená teprve v kolofonu obsahuje všechny náležité informace vysázené kolem znaku Starého Města pražského: „Modlitba pro Vysoké svátky a [svátek] Stánků. Vytištěno zde ve svaté obci Praze roku »Jejich odvrácení uzdravím« malého počtu“ (chronogram Oz 14,5). Nemají-li některé edice titulní list, neznamená to, že zůstaly bez výzdoby. Tiskaři Machzoru 1525 neměli po rozpadu spolku k dispozici tentýž materiál jako v předchozích edicích, a vypomohli si tedy již použitou severinovskou bordurou se znaky dvou luteránských rodů, která byla poprvé otištěna v kázáních Petra Chelčického (1522), a k němu si ještě přiobjednali dvě zcela nové sloupové bordury se znaky Starého a Židovského Města pražského, které jsou očividně vystavěny po severinovském vzoru. Zde celostránkové bordury vyznačují začátky významných oddílů, které bylo zvykem zvýrazňovat i v rukopisech, a mohou být umístěny podle potřeby kdekoli v knize. Takto jsou použity také rám a bordury v Hagadě 1526, v Siduru 1527 a jinde. Mohou být umístěny i na konci textu, například v Chumaši 1530, kde je kolofon zasazen v borduře s hrajícími si puty a staroměstským znakem (poprvé Machzor 1529), anebo v edici Slichot1535.

Znaky měst a království

Městské a zemské znaky a signety tiskařů poskytují vizuální informaci o místě vzniku a původci knihy. Zvyk otiskovat pražský staroměstský znak – spolu s konkrétními štočky – převzali židovští tiskaři z praxe svých křesťanských protějšků, kteří je do tisků umisťovali na výraz lokálního patriotismu. Stejné důvody vedly jistě i židovské tiskaře: někdy se v knihách přímo mluví o „slavném městě Praze, matce v Izraeli“. Městský znak najdeme v bordurách a rámech i samostatně na titulním nebo posledním listu.

Machzor chelek ha-šeni. Praha, Meir ben David – Chajim ben David Šachor 1525. Library of the Jewish Theological Seminary, New York, RB 1757: 4a2,
fol. [51a].

Spolu se znakem Starého Města pražského přichází v několika edicích magen David(doslova Davidův štít), hexagram. Je sice již od starověku obecným symbolem židovství, ale ve dvojici se staroměstským emblémem jej v počátcích pražského hebrejského knihtisku chápeme jako znak pražského Židovského Města či židovské obce.

Kromě městských znaků najdeme v pražských edicích také dvojocasého lva, znak českého království. Poprvé je v Hagadě 1526 vložen do bordury s Adamem a Evou a Samsonem a Juditou jako doplněk k signetu Geršoma Kohena umístěnému na horní liště druhého celostránkového rámu. Tiskař sice tou dobou ještě neměl privilegium k tisku hebrejských knih v Českém království v ruce, to získal teprve v dubnu roku 1527, ale umístění znaku naznačuje jeho ambice nebo očekávání, že je brzy dostane. Lva bychom mohli chápat jako emblém panovníka, který tiskaři udělil licenci k tisku.

Signet

Dalším symbolem, který v této době volně migruje po knize, je signet, ochranná známka tiskaře. V Siduru 1512 je umístěn na předposledním listu před kolofonem a je společný pro celé šestičlenné konsorcium tiskařů. Je v něm uplatněno hned několik rozšířených židovských ikonografických motivů: magen David jako rámec kompozice, konvice se svinutým talitem či snad osuškou jako symbol levitů (Ješaji Horowitze a Šloma ben Šmuela) a zvířata lev (Mordechaj ben Eliezer, Šemarja ben David) a jelen (Jekutiel ben Jicchak Dan), která vyjadřují příslušnost ke kmeni Juda a Dan. Cípy korunovaného hexagramu jsou vyplněny tvářemi zelených mužů. Od roku 1514 až do roku 1603 v Praze měli vlastní signet pouze Gersonidové: jejich symbolem jsou kohenské ruce s prsty roztaženými k požehnání, umístěné nejčastěji na štítu podpíraném tu divými muži, tu anděly. Většinou jsou zakomponovány v dekorativních rámech a bordurách.

Portrét tiskaře

Meir ben Baruch z Rothenburgu: Šeelot u-tšuvot. Praha, Moše ben Josef Becalel Katz 1608. ŽMP, sg. 5.064, titulní list.

Foliová bordura doložená poprvé v Torat ha-ola roku 1569 je po Geršomových zakázkách z 20. a 30. let první bordurou vytvořenou pro konkrétního tiskaře, jmenovitě na objednávku Mordechaje ben Geršoma. Jeho hebrejské jméno čteme na dvou štítcích se signetem přidržovaných lvy. Nad nimi na řetězech jsou zavěšeny okřídlené cherubí hlavičky, zbytek bordury je vyzdoben motivy nežidovskými, samozřejmě nepočítáme-li portál jako takový, který jako zřejmě nejčastější způsob výzdoby titulního listu hebrejské knihy přetrval až hluboko do 18. a na východě Evropy až do pozdního 19. století. Co je na této borduře ale naprosto výjimečné, je tvář na dolním okraji bordury, která je nejspíš idealizovaným, ale zcela jistě portrétem Mordechaje ben Geršoma Katze. Jedná se o na svou dobu a v českých zemích unikátní podobiznu tiskaře umístěnou v titulní borduře. Až z roku 1590 máme pak doloženu další, kvartovou portrétní borduru, ze které na nás hledí podobná tvář muže v baretu s knírem a bradkou. 

Ilustrace

Zmirot z roku 1514, Hagada 1526, i Hagada 1556, jediná tři ilustrovaná pražská hebraika daného období, jsou dostatečně známa, popsána a také publikována ve faksimilích. Zatímco Zmirot obsahují jen čtyři různé dřevořezové ilustrace, většinou otištěné dvakrát, Hagada 1526 je bohatě ilustrována na zhruba dvou třetinách stran. Kromě dvou figurativních a jedné ornamentální bordury, respektive rámu, je v ní v padesátce ilustrací použito přes třicet různých ilustrativních štočků (některé se opakují, např. mohou být použity vícekrát pro typově podobnou postavu) a kromě litých i ve dřevě řezaných černých ozdobných velkých písmen také xylografovaná písmena s bohatě zdobeným pozadím. Jak ale zdůrazňuje Cecil Roth, krása této knihy není dána ani tak ilustracemi samotnými, jako spíš dokonalostí sazby a vyváženou kompozicí jednotlivých dvoustran.

Mezi ilustracemi Zmirot a Hagady existuje tématická příbuznost; v obou jsou ilustrovány náboženské obřady odehrávající se v kruhu rodiny. Ve Zmirot, jejichž obsahem jsou hymny zpívané o šabatu a různá požehnání, zejména požehnání po jídle (birkat ha-mazon), vidíme rodinu sedící kolem stolu a muže pronášejícího požehnání nad vínem (kiduš). Obdobné výjevy, jen v jiném kontextu, má i hagada, která je čtena v rámci rodinného obřadu, pesachového sederu. Kromě stolující rodiny tu ve stejném duchu najdeme muže hledajícího před Pesachem zapomenuté drobty kvašeného (chamec), chlapce nalévajícího víno pro kiduš, muže s macesem či hořkou bylinou a další výjevy Ilustrace v hagadách mají didaktický i praktický účel, poučit ty, kdo neumějí číst a udržet zejména dětskou pozornost během dlouhého obřadu, jak je řečeno v kolofonu Hagady 1526: „pěknými kresbami vykreslená, [aby] chlapce ze spánku probouzela a řeč starců rovnala, aby jak bystré pero písaře rychle ubíhala.“

Seder zmirot u-virkat ha-mazon. Praha, Geršom ben Šlomo ha-Kohen, Meir ben Jaakov ha-Levi Epstein, Chajim ben David Šachor, Meir ben David 1514. ŽMP, sg. 64.981, fol. [28b] první varianta výjevu honu na zajíce (zajíci v síti).

Mnohovrstevný text hagady je ale mnohem složitější než obsah Zmirot. Převypravuje jednak biblickou pasáž o otročení Židů v Egyptě a jejich záchraně – ustavující událost židovských dějin, kterou si připomínáme o svátku Pesach –, ale zároveň obsahuje i komentář talmudických učenců k této události i ke způsobu, jak ji připomínat, a konečně také konkrétní rituální úkony, které se během rodinné oslavy provádějí. A všechny tyto vrstvy – biblický příběh (a jeho midrašické rozvedení, např. farao koupající se v krvi vražděných nemluvňat), talmudičtí učenci i ti, kdo svátek slaví – jsou v Hagadě ilustrovány, a to i včetně některých, ve vlastním textu původně nezachycených zvyklostí (omočení malíčku v poháru vína při kiduši). Všechny postavy, architektura i předměty v ilustracích (nikoli v bordurách) mají víceméně soudobý vzhled: muži jsou oblečeni v pláštích lemovaných kožešinou, s hlavou pokrytou barety i vysokými čapkami, v egyptských městech se za hradbami s cimbuřím ježí věže kostelů a paláců. V obou knihách najdeme také motiv honu na zajíce. Jeho německý nebo jidiš slovní popis – v dobové výslovnosti jaken haz – mohl totiž sloužit jako mnemotechnická pomůcka k zapamatování pořadí jednotlivých součástí kiduše (jajin, kiduš, ner, havdala, zman) na začátku pesachového sederu, připadne-li na konec šabatu. Ve Zmirot je motiv obdařen dalším rozměrem. Je totiž rozfázován jako v moderním komiksu: na prvním obrázku jsou zajíci ještě před sítí, se psy v těsném závěsu, na dalším už šťastně unikli za síť, motivu bývá proto připisován symbolický význam úniku Izraele před pronásledovateli a vykoupení.

Výskyt štočků s motivem honu na zajíce ve Zmirot 1514, mimo patřičný kontext výjevu, je jednou ze stop, které naznačují, že tištěná pražská ilustrovaná Hagada není první svého druhu. Byly ostatně nalezeny fragmenty starších edicí i předloh k ilustracím. Navíc hagada byla běžně ilustrována už ve středověkých rukopisech a je tedy možné, že původní, tj. nepřevzaté, nerecyklované štočky byly vytvořeny podle nějakého dostupného modelu. I tak je zajímavé sledovat, jak si řezáči, kteří byli patrně až na výjimky nežidé, poradili se specificky židovskými motivy v zobrazení různých rituálních úkonů a zvyklostí ve Zmirot a Hagadě. Pokud je neznali z vlastní zkušenosti, musíme předpokládat intenzivní komunikaci mezi nimi a židovskými zadavateli, kteří jim zadání museli slovně tlumočit nebo jim poskytnout předlohu. Nežidovská identita řezáčů také lépe vysvětluje, kudy se do židovského kontextu dostaly výjevy inspirované křesťanskými zdroji. Nejde jen o scény patrně převzaté z jiných kontextů a druhotně použité (např. rozměrově odlišný štoček dvojice mužů u incipitu Baruch ha-ba), ale hlavně o případy, kdy řezáč transponoval typově blízký výjev z ikonografie křesťanské.