Hebrejská tisková písma: možnosti a volby pražských tiskařů v 16. století

Hebrejské tiskové písmo má v Evropě historicky několik podob, italskou, aškenázskou a sefardskou. Tyto varianty kopírují rozrůznění hebrejských rukopisných písem, jak se vyvinula v hlavních geo-kulturních oblastech evropské židovské diaspory. S jasnou územní příslušností, podle níž jsou pojmenovány, zamíchaly v pozdním středověku mohutné migrační vlny. S německými Židy pronikalo od konce 14. století do Itálie aškenázské písmo a s emigranty z Iberského poloostrova písmo sefardské, a tak když kolem roku 1469 začali v Římě tisknout první židovští tiskaři, Ovadja, Menaše a Benjamin, měli na vybranou mezi více možnostmi. Kvalitní, dobře čitelná a elegantní soncinovská sazba založená na sefardské variantě v kvadrátním i polokurzívním druhu ale nakonec vytlačila ostatní – aškenázská i italská – konkurenční písma z prostoru hebrejské typografie. Jednou z výjimek, jak uvidíme dále, zůstala po staletí právě Praha ležící i v ostatních aspektech (nejen) židovské kulturní historie na hranici dvou světů, západního a východního.

Každá ze tří jmenovaných regionálních variant hebrejského písma má dva funkčně odlišené druhy – kvadrátní písmo a polokurzívu. Kvadrátní písmo je písmo formální: sloužilo k psaní hebrejských a aramejských kanonických a liturgických textů (Bible, Talmudu, modliteb), dokumentů (svatebních smluv, rozvodových listů), nadpisů, nápisů ad. Polokurzívou byly zachycovány texty nekanonické, např. původní autorská pojednání, komentáře, opisy stávajících děl pro vlastní potřebu kopisty, liturgické instrukce v modlitebních knihách či různé světské a příležitostné záznamy. U kvadrátního písma byly rozdíly mezi regionálními variantami zanedbatelné, všechny jsou čitelné pro všechny. Jinak tomu bylo s polokurzívními písmy, která byla co do vnějšího vzhledu více ovlivněna písmy a estetikou místní většinové společnosti, v jejímž prostředí se formovala. Sefardská polokurzíva se tak na první pohled daleko více podobá arabské než aškenázské polokurzívě a dejme tomu pražský Žid ji nemohl přečíst nebo jí psát či sázet bez přípravy. Aškenázská polokurzíva nikoli náhodou připomíná německá latinková lomená písma a oblé tvary italské polokurzívy zase latinskou rotundu nebo raná italská humanistická písma.

Načrtnuté funkční rozdělení bylo v zásadě zachováno i v tisku. Podstatnou změnu znamenalo osvojení sefardské polokurzívní varianty i mezi Aškenázy, díky němuž se tu obě polokurzívy mohly dále specializovat. Sefardská polokurzíva v tiskové podobě je nejběžněji známa jako raši písmo, patrně pod vlivem soncinovských tisků, které je již v inkunábulním období zavedly pro sazbu výkladu jednoho z nejvýznamnějších komentátorů Bible a Talmudu, Šloma ben Jicchaka zvaného hebrejským akronymem Raši (1040–1105). S rozšířením původně soncinovského typografického úzu převzalo raši písmo celkem brzy – až na mírně opožděnou Prahu, jak uvidíme dále – funkci polokurzívy jako takové i v aškenázském prostředí, například již v tiscích Chajima Šachora či bratří Heliczových ve 30. letech 16. století.

Tištěnou aškenázskou polokurzívu můžeme nejvýstižněji nazvat jidiš písmo: záhy – jen v Praze opět poněkud pomaleji – se totiž vyhranila pro sazbu textů v jidiš, mateřském jazyce aškenázských Židů. Další její označení – vajbrtajtš (ženská němčina), vajbršrift (ženské písmo) či cenerenešrift (písmo Cenerene) – ne zcela přesně sugerují, že jidiš texty četly výlučně ženy (jid. vajbr, srov. německé weib). Jidiš texty tímto typem jako první tiskli bratři Heliczové v Krakově (Mirkevet ha-mišne, Krakov cca 1534), jeho xylografovanou ukázku již předtím publikoval Johannes Boeschenstain (Be-šem arba otijot, Augsburg 1514).

To, co u latinských písem známe jako řez písma, stará hebrejská písma nemají, jednotlivé sady se liší hlavně velikostí. Velká kvadrátní písmena navržená podle kaligrafických vzorů jsou dekorativní sama o sobě, ta největší jsou provedena ve dřevě buď jednotlivě, s orámováním či volně, nebo jako celá slova. Za zvláštní ozdobný řez polokurzívy můžeme v Praze pokládat snad jedině písmo použité v Machzoru 1585–86 a Hagadot 1590: ovlivnění soudobým humanistickým písmem je tu patrné na první pohled. Kromě písmen abecedy tvořily hebrejskou písmovou sadu značky pro vokály a kantilační značky, tzv. rafe a diakritické značky. Ligatura písmen alef a lamed se používala buď pro samostatné el či elohim (Bůh) i jinde. Hebrejština zná také zvláštní znak pro čtyřpísmenné Boží jméno, tetragram.

Podívejme se nyní do Prahy kolem roku 1512. Pražští hebrejští tiskaři si za předlohu svého sazebného materálu vzali místní aškenázské písmo. V případě první písmové sady použité v roce 1512 přichází v úvahu i italské písmo Mešulama Cusiho nebo aškenázských Slichot Geršoma Soncina, jimž se nejstarší pražský typ vzdáleně podobá. Toto první písmo, především základní textové (4 mm), nebylo příliš úhledné, působí neuměle a hrubě a sazba je neurovnaná. Nejspíš proto je hned v následujících tiscích, tj. ve fragmentu dochovaných Slichot cca 1512–1515 a v Zmirot 1514 nahradilo nové kvadrátní písmo, které se stalo, obrazně řečeno, obchodní známkou pražské hebrejské tiskárny – zprvu konsorcia vydavatelů a později rodinné gersonidovské – na téměř tři století.

Jidiš typ se sice v Praze v rámci hebrejské typografie objevuje vůbec poprvé (1514), nebyl tu ale dlouho využíván pro sazbu jidiš textů, nýbrž podobně jako polokurzíva v systému rukopisných písem, tj. jako písmo hierarchicky podřízené kvadrátnímu. Je jím tištěn hebrejský kolofon v roce 1514, Rašiho komentář a kolofony v Chumaši 1514–1518 a také jediné dvě edice z prvních padesáti let pražského hebrejského knihtisku, které neobsahují ani biblické ani liturgické texty a jsou spíš praktického halachického obsahu. Naopak nejstarší tištěný souvislý jidiš text, modlitba Almechtiger got, je v Hagadě 1526 vysázen kvadrátním písmem, podobně jako ještě o mnoho let později jidiš modlitba Tchina (či v jidiš výslovnosti tchine) připojená na konci Mišlej chachamim (cca 1585). První nám známý jidiš text, který byl v Praze důsledně vysázen jidiš typem, byl teprve roku 1590 paralelní překlad etického pojednání Sam chajim Avrahama Aškenaziho Apotekara z Vladimiru Volyňského.

Setrvačné chápání funkce jidiš typu souvisí s opožděným převzetím raši písma, které dále potvrzuje konzervativnost zdejšího kulturního prostředí. To vysvítá zejména z porovnání s progresívní typografií Chajima Šachora, ale i prvních krakovských tiskařů, o nichž se přesto, ale patrně bez opory v pramenech, tvrdívá, že se vyučili v Praze. První pražský pokus sázet raši typem jsme našli až v siduru z roku 1566. Souvislejší text je raši typem poprvé vysázen v doslovu autora na konci Torat ha-ola 1569. Dokonce ještě v Machzoru 1585–86 sazeč či sazeči váhají nebo volně přecházejí mezi oběma polokurzívami. Obdobné potíže při zavádění nových, progresivnějších druhů tiskových písem lze ostatně koncem první poloviny 16. století sledovat v celých Čechách na antikvě a humanistické polokurzívě.