Moše Sertels a knihtisk v jidiš

Ačkoli to bylo právě v Praze, kde byl vůbec poprvé vysázen jidiš text – modlitba Almechtiger got na konci pesachové hagady z roku 1526 –, zdejší tiskaři ve vydávání literatury v tomto hovorovém (mateřském) jazyce aškenázských Židů rychle zaostali. I přesto, že musíme počítat se značnými ztrátami, obě rané pražské edice biblických překladů uváděné J. Ch. Wolfem v jeho Bibliotheca Hebraea se zdají málo pravděpodobné;  rozsáhlejší tištěné jidiš texty máme totiž v Praze doloženy o celá desetiletí let později. Jsou to zprvu ojedinělé kusy: modlitba Tchina otištěná v závěru Mišlej chachamim Jehudy ben Jisraele Regensburga (1585) či dvojjazyčné (hebrejsky a jidiš) mravoučné pojednání Sam chajim (1590) Avrahama Aškenaziho Apotekara z Vladimiru Volyňského.  Roku 1597 vyšly biblická kniha Jób s hebrejským komentářem a jidiš parafrází Mordechaje ben Jaakova z Teplic a také už zmíněná učebnice hebrejštiny (resp. hebrejského slovesa) s jidiš vysvětleními Josefa ben

Moše ben Jissachar ha-Levi Sertels: Lekach tov. Praha, Moše ben Josef Becalel Katz 1604. ŽMP, sg. 5.045, titulní list.

Elchanana Heilprina Em ha-jeled. Roku 1598 vyšla rozprava o duši Šeelat ha-nešama v překladu Jicchaka bar Chanocha.

Od konce 16. století nastal ovšem v Praze zejména v porovnání s dosavadní chudostí hotový vydavatelský boom jidiš literatury. Jejími autory nebyli ve většině případů etablovaní rabíni a učenci, ale vzdělanci často světských profesí, kteří si „nové“ médium s jeho sekularizačními a demokratizačními možnostmi radostně osvojili a využívali je. Autor Sam chajim byl lékárník, autoři Em ha-jeled i Beer Moše učitelé. Někteří příslušníci rabínských elit tak mohli na knihtisk zahlížet, neboť ohrožoval jejich výlučné postavení i živobytí; nadále se totiž mohli lidé pro poučení obracet do knih a nikoli na ně. V tomto smyslu mohla obecně srozumitelná jidiš literatura samozřejmě působit ještě podvratněji než „vysoká“ literatura hebrejská, která byla přístupná jen elitě.

Nabídku jidiš knih pomohl na počátku 17. století rozšířit i příchod nových tiskařů, kteří jidiš literatuře věnovali velkou pozornost snad i pod vlivem Itálie, s jejímž vydavatelským trhem byli většinou tak či onak spojeni. Sami Gersonidové vydali tou dobou vedle Machzoru (1599–1600) a Slichot (1602)  v jidiš i několik překladů jednotlivých biblických knih, Jeremjáše (Sefer Jirmeja 1602, s. t. n. ale s jejich výzdobou) a knihy Královské (Sefer melachim 1607).  Pentateuch s Pěti svitky a haftarot (1610 a snad též 1603 a 1608)  byl reedicí překladu Michala Adama, rozšířeného ale zejména o srozumitelnější překlad vybraných midrašů. Tyto překlady a parafráze měly zpřístupňovat obsah Písma lidem, kteří buď vůbec, nebo málo ovládali hebrejštinu, a také sloužit pro výuku. V případě Pentateuchu se ale jednalo o poslední vydání holého, doslovného a těžko srozumitelného Adamova překladu, který brzy nahradila nesmírně populární Cenerene Jaakova ben Jicchaka z Janówa, v níž jsou „vybrané biblické verše probírány na způsob kázání a prokládány komentáři, midraši, mravními naučeními, halachickými výklady a různými dalšími prvky.“

O to úspěšnější byl jiný vydavatelský počin Gersonidů. Pro široké vrstvy těch, kdo chtěli porozumět Písmu (tehdejšími rabínskými autoritami mnohdy zanedbávanému) byly od počátku knihtisku vydávány také lexikografické pomůcky, zejména glosáře k Bibli (viz již Mirkevet ha-mišne, Krakov cca 1534). Roku 1604 vydal u Mošeho ben Josefa Becalele Katze dva takové glosáře Moše ben Jissachar ha-Levi Sertels: Beer Moše k Pentateuchu a Pěti svitkům a Lekach tov k Prorokům a (zbylým) Spisům.   Jsou obohaceny krátkými hebrejskými vysvětlivkami převzatými z významných komentátorů (zejména Davida Kimchiho, někdy polemizujícími s křesťanským výkladem určitých pasáží). Jeho dílo bylo zdá se rozšířeno (v rukopise?) již před prvním pražským vydáním, existuje totiž nařízení spolku Talmud Tora v Krakově z konce 16. století, podle něhož žádný učitel nesmí vyučovat Pentateuch s jiným komentářem než Beer Moše, který je psán jazykem „kterým zde mluvíme“.

Náhrobek Mošeho Sertelse na Starém židovském hřbitově v Krakově © Andrea Jelínková

Moše Sertels vystupuje na přelomu 16. a 17. století jako jedna z nejaktivnějších osobností pražského jidiš (i hebrejského) knihtisku, věnujme mu tedy více prostoru.  Jeho rodina a nejspíš i on sám pocházeli z Německa. Otec měl podle přízviska blízko k Würzburgu, teta z otcovy strany žila u Regensburgu, syn Jissachar zemřel ve Vídni roku 1625, dcera Šindel 1631 v Praze: typická židovská aškenázská rodina, jejíž členové byli nuceni k větší mobilitě, než bylo zvykem mezi usazeným křesťanským obyvatelstvem. Příjmení Sertels – nebo jak jindy píše Sertl[e]in, Sertl, Sertln – nosil po matce Saře. Podle předmluv jeho děl můžeme alespoň v obrysech sledovat jeho putování za učiteli po Německu a jeho intelektuální zájmy a působení v Praze a Krakově, kde roku 1614 nebo 1615 zemřel.

Glosáře přestavují zúročení Sertelsova dlouholetého překladatelského zájmu a učitelské praxe. Kromě nich ale Sertels editorsky připravil několik textů, které – jak uvádí – sebral a opsal za svého mládí v různých „starých knihách“ a později vydával někdy vlastním nákladem u Gersonidů či dalších tiskařů. První nám známá Sertelsova edice je Sefer ha-gan (1597) Jicchaka ben Eliezera (15. století), jehož útěšné a povznášející čtení pro duši (která bude „jak zahrada zkropená“) je psáno v duchu aškenázského chasidismu.  O popularitě knihy svědčí reedice z roku 1612 (Jaakov Bak). O rok později vydal Moše Hesped al ptirat chacham (1598, s. t. n.), kázání nad odchodem Akivy Günzburga (Frankfurtera), které v Praze roku 1597 držel Maharal. Sertelse mohl k Frankfurtu nad Mohanem, kde zesnulý působil jako kazatel – a možná i k němu samému – pojit úzký vztah: za svého mládí si v tomto městě opsal starý rukopisný text kabalistického komentáře k Bibli Zalmana Runkla Chatan damim, který pak vydal tiskem u Mošeho Katze roku 1606. Při přípravě edice poskytl Sertelsovi pomoc Maharalův zeť Jicchak ben Šimšon Katz, který doplnil chybějící části komentáře.  Vyšly také dva Sertelsovy překlady biblických knih, již zmíněný Jeremjáš (Sefer Jirmeja) a jako součást Beer Moše namísto glosáře (jako u ostatních biblických knih) také překlad Písně písní s komentářem.  Ke konci své kariéry se Sertels jako vydavatel zaměřil na hebrejské etické spisy Sefer ha-jira Jony Gerondiho (spolu s Mošem Katzem 1606, s dalšími několika texty) a Cori ha-jagon Šem Tova ibn Falakery (Jaakov Bak 1612).

V předmluvě k Beer Moše Sertels vysvětluje svůj úmysl a odvolává se tu k metodě, jíž – jak mohl ve svém mládí pozorovat – své děti bibli vyučoval jeho vážený učitel a Maharalův bratr, Chajim Friedberg.  Poznámky z tohoto období sloužily autorovi ještě po letech při přípravě glosáře. Rabi Friedberg byl stejně jako jeho bratr, rabi Leva (Maharal) – kterého Sertels cituje o pár řádků níže – známý důrazem, jaký kladl na studium Písma a na důležitost porozumění textu, jemuž právě mají glosáře sloužit. V titulním textu Lekach tov zmiňuje Sertels i vnější okolnosti, které jsou příčinou, proč jsou takové příručky potřeba: židovské rodiny žijí rozptýleně po venkově a učitelé často nemají po ruce všechny potřebné komentáře (Rašiho, Radaka aj.). V předmluvě k Beer Moše naznačuje, že kniha může suplovat učitele, neboť rabíni vandrují z místa na místo a nestihnou s dětmi probrat celou látku (biblické sedarot). Je zřejmé, že jestliže se Sertels dovolává takových autorit, jako byli oba bratři,  nechtěl asi svým dílem podkopávat jejich vážnost, a přece v záhlaví Písně písní trochu potměšile říká: „každý [jí] může odtud porozumět a nebude muset chodit za žádným rabínem“ a vyzývá, aby si ji pořídili otcové, učitelé i ženy.

Masechet Avot. Praha, s.t.n. [Moše ben Josef Becalel Katz] 1599. Soukromá sbírka Los Angeles, titulní list.

V tomto smyslu můžeme jako dovětek k Maharalovu komentáři k Pirkej avot nazvanému Derech ha-chajim a vydanému spolu s mišnickým textem roku 1589 v Krakově (Masechet avot, Jicchak Prostitz 1589) vnímat i Sertelsovu edici Masechet Avot s jidiš překladem a komentářem vydanou roku 1599.  Titulní text, který se už jako předmluva přelévá až na druhou stranu listu, je nanejvýš zajímavý faktograficky a opět ukazuje Sertelsovo zaujetí pro staré rukopisy: zajímají jej proto, že stáří je pro něj prostě zárukou hodnoty textu? Anebo mu již spíš bylo vlastní moderní vědomí plynutí času a historie, které přinesla renesance a novověk? Jak podrobně líčí, text publikuje z opisu rukopisu, který vlastnila jeho teta Cirl, žijící ve dvorci nedaleko Řezna. Tento původní rukopis si Mošeho otec Jissachar přezdívaný Berman Würzburg opsal snad roku 295 (1535) a od něj se jako dědictví dostal do synových rukou.  Následuje dlouhá pasáž, ve které autor vypočítává, pro koho je kniha dobrá: pro rodiče, kteří doma učí děti; jak říkají mudrci (chachamim), ten, kdo chce žít jako zbožný (chasid), musí vědět, co se tu píše a podle toho žít. Zvlášť důrazně se editor obrací na ženy i dívky, které se nebudou muset stydět před žádným mužem, budou-li si v knize čítat a poučí se z ní. Sertelsovo dílo je ohlasem reformních pedagogických snah Maharala a jeho generačních souputníků i dílem nové doby, která zpřístupňovala doposud uzavřené texty širokým vrstvám čtenářů. Ty pak paradoxně přispěly k narušení rabínské autority, která jejich čtení doporučovala. V již zmiňovaných stanovách (Takanot) vydaných roku 1611 v době hrozící epidemie moru se píše, že „každý má alespoň hodinu denně studovat, kdo nemůže, ať si čte v dobrých německých (míněno: jidiš) knihách.“