Bakovská knihtiskárna

Počátky působení rodiny Bak v pražském hebrejském knihtisku jsou poznamenané reálnými neshodami i bibliografickými zmatky. První edicí, pod níž je tu zakladatel podniku Jaakov ben Geršon jako tiskař doložen, byly první a druhý díl jidiš překladu hymnů Jocrot (1605 a 1606). Nicméně z pramenů – dosud nepublikovaných – se zdá, že italská rodina Bak byla s Prahou nejspíš spojena už v době, kdy ji sem nedopatřením umístil Leopold Zunz. Rodina používala dvě příjmení, někdy samostatně, někdy obě dohromady, v kolofonech čteme: „skrze Jaakova ben Geršona z“l Wahla muže [z] B“K a v jeho domě“.  Bak, které se většinou psalo se značkou pro zkratku (Bet“Kuf), má znamenat bnej kedošim (dosl. „děti mučedníků“). S tím se ale nesrovnává forma iš B“K, kterou

Šem Tov ben Josef ibn Falakera: Cori ha-jagon. Praha, Jaakov ben Geršon Bak 1612. ŽMP, sg. 13.214, titulní list.

Jaakov někdy používal a která by měla – analogicky k jiným užitím – spíš znamenat „muž z [místa] B“K“.  Přízvisko Wahl, tj. Vlach, vyjadřuje italský původ rodiny a Jaakov je měl začít používat teprve, když z rodné Itálie přesídlil do Čech.

Jaakov ben Geršon se narodil kolem roku 1573 snad v Benátkách.  V Itálii najdeme doložena jeho jmenovce asi o dvě generace staršího, Jaakova ben Geršona Baka, který se svým bratrem Šmuelem figuruje ve sporném dědickém řízení před rokem 1553.  V Benátkách se měl Jaakov podobně jako jeho otec Geršon ben Moše vyučit tiskařem, není však jasné, odkud tato informace pochází.  Jisté je, že se v Itálii podílel na vydání několika hebrejských knih. Kariéru začal ve Veroně jako vydavatel jidiš veršovaného milostného románu Pariz un Viene (Verona, v tiskárně Francesca dalle Donne 1594). Dílo později reeditoval v Praze (bez data vydání, cca 1605–1615)   stejně jako midraš Tanchuma, který vydal nejprve ve veronské tiskárně roku 1595 a podruhé v Praze roku 1613. Z Verony se Jaakov přesunul do Benátek, kde roku 1597 v tiskárně Giovanniho di Gary vydal další jidiš milostný příběh, Maase Brija ve-Zimri, kde je doslova uvedeno, že vydavatel Jaakov bar Geršon B“K Wahl tou dobou sídlí v Praze. Poslední své dva italské vydavatelské projekty realizoval Jaakov v tiskárně Daniela Zanettiho, a to roku 1598 midraš Tana de-vej Elijahu (první edice „ze starého rukopisu“) a o rok později Maharalův teologický spis Tiferet Jisrael, jehož vydání podle Friedberga Jaakova přivedlo do Prahy.

Machzor, druhý díl. Praha, Jehuda ben Jaakov Bak 1661. ŽMP, sg. 5.872, titulní list.

Nejpozději od roku 1597 žil tedy Jaakov v Praze a do Itálie se už pouze vracel za obchodem. Prvním počinem pražské tiskárny byly již zmíněné Jocrot vydané (první a druhý díl) v letech 1605–1606,  které jsou v porovnání nejen s italskými, ale i s místními tisky až nápadně chudého vzhledu. Podstatně jinak vypadá už třetí díl edice (1606) – můžeme-li ji vůbec za jednotnou edici považovat –, kde ale Jaakov není uveden a jehož titulní text si bojovným tónem vyhrazuje autorská i vydavatelská práva zpětně i na první a druhý díl pro bratry Schedelovy a jejich otce Mošeho, překladatele textu. Jaakovovo jméno se znovu objevuje až v impresu posledního, čtvrtého dílu (1606/07). Důrazné formulace impresí prozrazují spor, který podnik od počátku poznamenal: mezi dvěma společníky, Jaakovem a otcem a syny Schedelovými došlo při realizaci díla k neshodám. Dva poslední svazky jsou sázeny jiným jidiš písmem a jsou vybaveny titulní sloupovou bordurou, kterou Schedelové používali již od své první edice z roku 1602. Neshody se tou dobou již patrně urovnaly, jelikož na titulním listu jsou uvedeni jak bratři Schedelové (jako vydavatelé), tak Jaakov Bak (jako tiskař) a výprava využívá typografického materiálu obou společníků.

V dalších projektech ale Jaakov s bratry Schedelovými už nespolupracoval, i když kapitál zjevně nutně potřeboval. Roku 1607 se k vydání komentáře k Tóře Paaneach raza spojil s Jaakovem Stabnitzem, mužem, který ohledně podnikání v knihtisku choval dlouhodobé, ale nenaplněné ambice.  Na vydání Slichot le-jom šeni be-adar, Midraš Šocher tov a snad i Tanchuma (1613) se spolupodílel i sazeč Jehuda ben Alexandr Kohen zvaný Lejb Setzer. Štoček s českým heraldickým lvem a nápisem gur arje jehuda (Gn 49,9: „mládě lví je Jehuda“) ve vydání Chochmat Manoach otiskl sazeč dokonce, byť je to nezvyklé, jako svůj signet.  Na podzim roku 1611 dostal Jaakov zakázku od židovské obce, vydání nových stanov (Takanot) přijatých v měsíci tišri roku 372.

Roku 1612 obohatil Jakov své vybavení o materiál vyřazený z křesťanských dílen, který použil hned v tisku Chochmat Manoach: na titulním listu zlomek lišty se starozákonními proroky označenými latinskými jmény (též v Cori ha-jagon 1612), lišty s květinovými vázami, výše jmenovaný štoček se lvem a konečně celostránkovou ilustraci s králem Davidem hrajícím své žalmy na harfu v chrámovém interiéru pod vlídným dohledem Hospodina na obláčku.  Poslední štoček byl přitom poprvé otištěn Janem Kantorem Hadem v latinsko-česko-německém Vokabuláři už roku 1550.  K těmto prvkům můžeme ještě připočíst maskaron (užitý v Jocrot 1605–1606/07) a vlys s čápy (volavkami?) a putem (Jefe nof, cca 1612).

Nedá se říci, že by se Jaakovovi v Praze právě dařilo. Oproti Abrahamu Heidovi postrádají jeho edice vyhraněné zaměření, snad až na jistou orientaci na jidiš zahrnující liturgické texty Jocrot 1605–1606/07, Maamadot 1610  či Krovec 1615–1618, autorskou náboženskou poezii Gor ajn šejn nojn Tojre lid 1614, román Pariz un-Viene (s. a.) a překlad či spíše parafrázi knih Samuelových, Šmuel buch 1609.

Jisrael ben Benjamin z Belzecu: Jalkut chadaš, 1657. ŽMP, sg. 27.949, titulní list.

V porovnání s bratry Schedelovými a samozřejmě Gersonidy zaostávají co do výpravy. Nákup použitého materiálu svědčí o tom, že si tiskař nestál tak dobře, jak by si jistě přál: za celou dobu své činnosti si nepořídil jediný originální výzdobný prvek a ani jeho typografické vybavení zřejmě nebylo původní. Jeho vyznačovací kvadrátní písmo je horší variantou gersonidovského aškenázského devítimilimetrového typu.  Většina jeho pražských edicí – až na reedice midrašů – jsou drobnosti a když se konečně pustil do většího podniku, vleklo se jeho vydání po celé tři roky (1615–1618 Krovec) a dokončeno bylo teprve nedlouho před tiskařovou smrtí.  Je možné, že do Prahy přišel po dohodě o budoucím společném podnikání s bratry Schedelovými, z níž nakonec sešlo. Dokud ještě působil v Itálii, měl dostatečný kapitál i pro náročnější projekty, ať svůj nebo cizí, jehož se mu v Čechách už zjevně nedostávalo.

Přesto vše Jaakovovi nechyběla podnikavost, s níž se chápal příležitostných zakázek reagujících na aktuální události, jako byly už zmíněné Takanot 1611 nebo vydání Slichot le-jom šeni be-adar Šloma Efrajima Luntschitze. Tyto kajícné modlitby složené pražským rabínem a kazatelem snad roku 1613 byly na základě konsenzu obce i rabinátu ještě téhož roku ustanoveny a vydány jako obecní liturgie připomínající vpád Pasovských roku 1611.  Jaakov Bak s Lejbem Setzerem je operativně vysázeli a vytiskli během dvou dnů těsně před první pamětní bohoslužbou. Jaakov Bak zemřel v pouhých čtyřiceti pěti letech na podzim roku 1618, manželka Ester bat Daniel ho přežila o celých dvacet sedm let (zemř. 1646).

Reuven ben Hoške Katz: Jalkut Reuveni, 1660. ŽMP, sg. 28.554, titulní list.

Reuven ben Hoške Katz: Jalkut Reuveni, 1660. ŽMP, sg. 28.554, fol. 158b–159a.

Po krátké přestávce převzali podnik po zemřelém otci synové Josef a Jehuda Bakovi, kteří během dvacátých let 17. století stihli vedle menších děl vydat také několik rozsáhlejších tisků, mezi nimiž největší popularity dosáhlo mravoučný „manuál“ v jidiš Lev tov Jicchaka ben Eljakuma z Poznaně (1622) a reedice jidiš překladu machzoru (Krovec 1622, 1629, též 1657). Praktická příručka k výpočtu kalendáře Jicchaka Katzenellenbogena Moladot Jicchak 1623 obsahuje i poučení o kalendáři křesťanském včetně rozdílu mezi kalendářem papisten a luterin (fol. 6b–7b).   V roce 1625 vyšla reedice Sefer rabot, tj. midraše k Chumaši a Pěti svitkům s komentářem Matnot kehuna, připravená podle krakovského (1608–1609) a benátského vydání Josefem Bakem.  Roku 1629 vydaný zákaz hebrejského knihtisku postihl i bakovskou tiskárnu, jejíž další kompletními nakladatelskými údaji vybavená edice pochází až z roku 1652: kabalistické dílo Šichechat leket, které obsahuje doplňky k Jalkut chadaš.