„A nebudete muset chodit za rabínem.“

 Tato výstava připomíná pětisté výročí vydání první hebrejské knihy na území Čech a Moravy. Název cituje veršované záhlaví jidiš překladu Písně písní, obsaženého v glosáři k hebrejské bibli, který roku 1604 vydal v Praze učitel, překladatel a editor Moše Sertels. I tehdy jej autor použil jako reklamní slogan, který narážel na nedostupnost učitelů-rabínů, které jeho kniha může suplovat. Vystihl ale také trend, který rozšíření tištěné knihy posilovalo, totiž demokratizaci přístupu k informacím a ke vzdělání a s ní související postupnou sekularizaci společnosti, v níž autorita učence-duchovního pozvolna ztrácela na významu.

Tak daleko se ale ve výstavě nedostaneme. V 16. a 17. století, na které je výlučně zaměřena, je velká většina knih striktně náboženského obsahu. Zejména po prvních zhruba padesát let tiskli pražští židovští tiskaři až na výjimky jen modlitební knihy a bible. V typografické úpravě a výzdobě jejich nejstarší tisky navazují na písařské tradice a podobu pozdně středověkých hebrejských rukopisů. V tomto období nástupu humanismu i konfesijní svobody ale také židovští tiskaři intenzívně spolupracovali se svými křesťanskými kolegy. Vzhledem k dlouhé životnosti dekorativních bordur nebo ilustračních štočků pak křesťanští řezáči ovlivňovali vnější podobu pražské hebrejské knihy ještě o desítky let později (teprve po roce 1600 s nástupem nových tiskařů bratří Schedelových, Baka a Heidy pronikly do Prahy i prvky italské knižní grafiky). Tato spolupráce skončila v době nástupu katolické protireformace, která v druhé vlně bojů o duchovní unifikaci českého prostoru zasáhla i pražské Židovské Město. Navázali na ni teprve osvícenští vydavatelé na konci 18. století.

Svým obsahem ale v Praze – a na počátku 17. století také v Prostějově – vydávané knihy zůstávaly pevně uvnitř židovské tradice a učenosti a ovlivnění okolním světem je tu daleko méně patrné. Od konce 16. století začala vycházet i původní díla soudobých autorů, traktáty a kázání místních rabínských autorit i menší dílka laických vzdělanců včetně žen. Myšlenkově a žánrově nejbohatší období pro pražský hebrejský knihtisk nastalo – ostatně předvídatelně – v době vlády Rudolfa II. a Matyáše Habsburského. Tehdy přesáhl svůj lokálně omezený význam. V Praze vycházela nejenom gramatická a lexikografická díla nebo praktické učebnice počtů, ale také slavná Gansova kronika židovských i obecných dějin a ojediněle i filozofie. S nástupem století se také v Praze začalo soustavně tisknout v jidiš, mateřském jazyce zdejších Židů. Jidiš překlady a parafráze bible, modlitby a etické příručky, legendy, náboženská poezie i světské dobrodružné a milostné příběhy tvořily knihovnu obyčejných lidí, zatímco vysoká hebrejská literatura – talmudické komentáře a halachická pojednání – zůstávala i nadále přístupná pouze vzdělancům.

Roku 1629 uzavřely úřady tehdy fungující pražské židovské tiskárny Katzovskou i Bakovskou na celých téměř třicet let v důsledku jedné z udavačských afér. Z nových žánrů přečkala do jejich znovuotevření pouze kabalistická literatura, jinak bylo napříště povoleno tisknout opět téměř jen nejzákladnější liturgické texty a rituální příručky. Další udání z roku 1669 pak vyústilo později v nový cenzurní systém (1672), který židovské vydavatele omezoval až do druhé poloviny 18. století. Přes tento chmurný vývoj představoval zdejší hebrejský knihtisk významný kulturní fenomén, který je součástí židovských i obecných dějin Českých zemí. Pražské židovské tiskárny nebyly pouze chronologicky první ve střední Evropě, nejenže z nich vyšla mistrovská díla hebrejské typografie, ale především ve svých nejlepších dobách živě reagovaly na intelektuální a duchovní potřeby čtenářů, jejichž poznání zároveň rozšiřovaly novými směry.

Realizaci výstavy v prostorách Galerie Roberta Guttmanna podpořili: Magistrát hl. města Prahy, Ministerstvo kultury České republiky, Městská část Praha 1, Nadace Židovské obce v Praze, Nadace Židovského muzea v Praze, René Braginsky a Jaromír Šourek.

průvodce výstavou 

o výstavě

tiráž výstavy