Gersonidové – Katzové
Geršom ben Šlomo Kohen

Geršom Kohen vstoupil mezi pražské židovské tiskaře roku 1514 jako jeden ze společníků edice Zmirot. Mezi podílníky jmenovanými v kolofonech tisků z let 1514–1522 zaujímá pokaždé první místo nejspíš díky velikosti svého finančního podílu na vydání. Geršom, v pramenech Heřman, je doložen v Praze již roku 1509, kdy byl výběrčím židovské daně. Jeho příbuzní žili v Českých Budějovicích: Mordechaj–Markwart a Becalel–Colel kohanim jsou mezi oběťmi upálení z let 1505 a 1506.

Náhrobek Mordechaje ben Geršoma Kohena a jeho syna Becalela
Starý židovský hřbitov v Praze

Další větev rodiny – nesoucí příjmení Popper – sídlila v Krakově. Naopak pověsti o Geršomově italském původu rodiny nemáme čím doložit. Roku 1517 vlastnil Geršom v Praze dům, který roku 1522 rozšířil o přístavbu. Další dům roku 1521 sobě a svým dědicům koupila jeho žena Května (hebrejsky Cemach) od své matky Evy za 30 stříbrných grošů. Desátého dubna roku 1527 obdržel Geršom od krále Ferdinanda výhradní doživotní privilegium k tisku hebrejských knih v Čechách, a po tomto datu až do konce 16. století téměř nikdo jiný než on a jeho potomci v Praze hebrejské a jidiš knihy netiskl. Rodinná tiskárna, kterou založil, fungovala samostatně až do druhé poloviny 18. století pouze s vynucenými a dočasnými přestávkami. V signetech a přízviscích se její majitelé označují jako příslušníci mišpachat ha-geršuni (geršonovské rodiny) nebo přízviskem Kohen nebo Katz (zkratka z hebrejského kohen cedek, „spravedlivý kněz“, která označuje rodovou příslušnost k dědičnému chrámovému kněžstvu, které svůj původ odvozuje od biblického Árona), ve starší sekundární literatuře bývají po otci zakladateli jmenováni Gersonidové. Část rodiny užívala později příjmení Poppers.

Signet Geršoma Kohena z Pentateuchu 1514-1518, přetištěný roku 1530. ŽMP, sg. 2.361, fol. [1b]

Podle daňového registru z roku 1540 (1528) měl Geršom Kohen patřit spíš k chudším plátcům daně. Tomu ale odporuje jeho aktivní účast v nákladném vydavatelském podniku v rámci konsorcia. Pro Zmirot a Chumaš, na jejichž tisku začal spolek pracovat v roce 1514, kdy do něj Geršom vstoupil, bylo jistě se značnými náklady odlito nové písmo v několika velikostech i druzích a kromě toho byly pořízeny i štočky pro incipity a také ilustrace, rámy, signet a znaky pražských měst. Oproti výpravnosti těchto knih je soudobý pražský křesťanský knihtisk chudý a paralely můžeme nalézt teprve v produkci Pavla Severina, s nímž ostatně Geršom později spolupracoval. Jaká byla Geršomova pozice mezi společníky – finančníky i praktickými tiskaři –, kteří se podíleli na vydání Chumaše, můžeme snadno vyčíst z faktu, že na první straně knihy Geneze je umístěn právě jeho signet a žádný jiný už (na rozdíl od „rovnostářského“ sdruženého signetu členů konsorcia v roce 1512) v tisku nenajdeme.

Chamiša chumšej Tora, megilot, haftarot. Praha, Geršom ben Šlomo ha-Kohen se syny Mordechajem a Šlomem 1530. ŽMP, sg. 2.361, fol. [110b] první strana knihy Va-jikra (Leviticus).

I tak význačné postavení bylo ale pro ambiciózního Geršoma málo. V rámci konsorcia se podílel na vydání několika dalších knih (sidurů z let 1515 a 1519 a machzoru z roku 1522), Jocrot a Hagadu z roku 1526 již tiskl sám s bratrem Gronemem. Od roku 1529 se do rodinného podniku postupně zapojovali synové, kteří tehdy začínali dospívat:  Slichot 1529 vytiskl „Šlomo s bratrem Mordechajem na příkaz Geršoma“, v tiscích z let 1529 a 1530 jsou bratři naopak uváděni v pořadí Mordechaj a Šlomo. Od roku 1534 je s nimi jmenován i bratr Moše, v roce 1541 poprvé také Jehuda (Juda). Jedině jméno syna Benjamina se v tiscích neobjevuje vůbec. Ve 30. letech vydala rodina reedici Chumašea několik modlitebních knih.

Geršomovi nejspíš připadá zásluha za iniciování vzniku nejkrásnější v Praze vydané hebrejské knihy a zároveň první dochované plně ilustrované pesachové Hagady.  Roku 1540 vytiskl první datovaný ne-liturgický a ne-biblický text vydaný v Praze, Tur Orach chajim z čtyřdílného kodexu Arbaa turim Jaakova ben Ašera, který obsahuje předpisy k modlitbám a ritu šabatu a svátků. Prvního května 1541 vydal Geršom se syny Mošem a Judou praktický kapesní sidur, svou poslední knihu, v září téhož roku vypověděl král Ferdinand Židy z Čech. Zemi měli všichni opustit původně do 11. listopadu téhož roku, Geršoma Kohena ale potkáváme roku 1542 – coby Žida Heřmana – mezi držiteli glejtů, které vybraným osobám a jejich rodinám dávaly možnost zůstat v Praze dočasně ještě po dané lhůtě, aby mohli vyřídit finanční záležitosti své i dalších vypovězených. Naposledy je Heřman doložen – jako Heřman Impressor – ještě v prodloužení glejtu z 20. ledna 1544, v glejtu z 1. března 1545 stojí už na jeho místě „Žalmon (tj. Šlomo) Heřmanův syn“. Někdy mezi těmito dvěma daty Heřman zemřel, mohlo mu být tou dobou šedesát a více let.

Gersonidovský signet užitý Geršomem ben Josefem Becalelem Katzem v Kli chemda (1610). ŽMP, sg. 33.985, detail titulního listu.

Syn Šlomo, který i s rodinou získal otcovo místo mezi osobami chráněnými před vyhnáním zvláštním glejtem, byl v té době již podruhé ženatý, jeho žena se jmenovala Nytl (s první ženou Rachel si roku 1538 pořídili dům). Domácnost s manželi sdílela i matka jeho první ženy a děti „Abraham, Samuhel, Izák, Cypriana, Sendl, Juda a Jutl kuchařka“. Ještě v dubnu 1546 si od bratrů Benjamina a Judy koupil dva díly domu, který bratři spoluvlastnili, nedlouho na to, roku 307 (1546/47), ale zemřel.

Moše ben Jisrael Isserles: Torat ha-ola. Praha, Mordechaj ben Geršom ha-Kohen se syny Pesachem, Becalelem, Geršomem Jisraelem, Šlomem a Šmuelem 1569. ŽMP, sg. 29.703, fol. 69b–70a.

Toto Šlomovo předčasné úmrtí ale ještě nevysvětluje, proč bylo po smrti otce obnovené tiskařské privilegium datované 19. 11. 1545 vydáno nikoli jemu či Mordechajovi jako starším z bratří, ale v pořadí třetímu „Mojžíšovi (tj. Mošemu), synu Heřmanovýmu.“ Ten měl této milosti paradoxně užívat do konce svého života v Praze a v království českém, nad jehož židovskými obyvateli přitom stále visela hrozba vypovězení. Možná se starší bratři v té době věnovali spíše prodeji knih (viz obchodní výlet Mordechaje do Frankfurtu) a ne černé dřině v tiskárně, zatímco Moše snad právě kolem roku 1540 vydal zcela samostatně čtyřlistový tisk předpisů Jaakova Weila k rituální porážce (spolu s Orach chajim v rámci produkce tiskárny v této době výjimečný tisk). Jak víme z tzv. Popisu Židů pražských, v červnu roku 1546 sestávala Mojžíšova domácnost z ženy Běly a dítěte Heřmana a žili u něj ještě bratr Juda, děvečka Lea a kuchařka Hendl. Kromě podílu na několika dalších edicích o něm víme už jen tolik, že roku 1556 koupil dům a že zemřel před rokem 1566.

Čtvrtý bratr Juda tiskl pouze v letech 1541 (spolu s Mošem) a 1556 (spolu s Mordechajem a Mošem), později se naplno věnoval obecním záležitostem. Na jeho jméno opakovaně narážíme v pramenech k volbám obecních starších, např. roku 1574 „Juda impresor jinak knihař.“ Nejspíš až koncem života, v nemoci, přijal po starším a již dávno zemřelém bratrovi (u něhož, jak jsme viděli, jako mladík žil) druhé jméno Mojžíš, takže i v epitafu, kde jsou mimochodem zdůrazněny jeho zásluhy o obec, nikoli tiskařské dílo, je uveden jako Moše Juda. Zemřel 7. tišri roku 354, tj. 3. října 1593. Přijetím bratrova jména způsobil ovšem mezi bibliografy takový zmatek, že například Moses Marx pochybuje o jeho existenci. I v těchto nejistých dobách, které se vlekly po celý zbytek vlády Ferdinanda I., vydali bratři několik modlitebních knih: Machzor (1549-1550), Slichot (1551) a Sidur a Hagadu (1556).

Jeruzalémský chrám. Vinětka doložená poprvé v Torat ha-ola, 1569. ŽMP, sg. 29.703.

Po roce 1566, kdy nám další, ve fragmentu dochovaná edice siduru neumožňuje zjistit, kdo z bratří se na ní podílel, máme další kolofon k dispozici až z roku 1569, kde už figuruje pouze Mordechaj se syny (nejstaršího Pesacha již otec s bratry zaměstnali na vydání siduru v roce 1556). Přesto nevíme o žádném privilegiu, o které by se Mordechaj ucházel a které by získal, a jak dokládá třetí dochovaná licence z roku 1598, žádné nejspíš ani neexistovalo. Zde je totiž jasně uvedena posloupnost jak mezi listinami, tak mezi jejich držiteli: je vydáno pro bratry „Šalamouna a Yzáka“ (Šloma a Jicchaka), které po sobě pozůstavil zemřelý „Mojžiš, syn Heřmana žida“. Dlouhý časový úsek, kdy Mordechaj a synové tiskli bez privileje, je vysvětlitelný pouze laxností úřadů a tím, že sami Gersonidové převedení privilegia po zesnulém nepovažovali za podstatné až do doby, kdy se v Praze objevila seriózní konkurence. Navíc Šlomo ani Jicchak v Praze nakonec netiskli, anebo se alespoň žádná jejich edice nedochovala; Jicchak se roku 1600 snažil expandovat na Moravu, ale nevíme s jakým výsledkem. Z pramenů vysvítá, že označení „impresor“ nebo „knihař“ se proměnilo v rodinné přízvisko a zdaleka neznamenalo, že dotyčný se skutečně knihtisku věnoval. Nejenom Geršomových pět synů, ale i jeho vnuci, jichž bylo někdy se stejnými jmény již nepřehledně, si mohli označení osobovat.  Odtud také pramení znatelné znechucení Zikmunda Wintra nad nedefinovatelnými příbuzenskými svazky i množstvím židovských impresorů v pramenech. Který to Samuel impresor se například roku 1610 Prahou projížděl na koni, s rapírem, ba s ručnicí, „nic jináče než jako křesťan“?

Putování Izraelitů pouští. Ilustrace podle nákresu Mordechaje Jaffehok oddílu Masaej v Josef ben Jissachar Ber Miklis: Josef daat, 1610.
ŽMP, sg. 1.157, fol. 128b.

Kdo po roce 1566 skutečně tiskl, byl tedy Mordechaj ben Geršom, jehož můžeme díky dochovaným pramenům vidět o něco plastičtěji než ostatní bratry. Mordechaj (česky Markvart či Marek), zvaný též po matce Mordechaj Cemach, se narodil snad někdy kolem roku 1510, v roce 1574 je označován už jako „Markwart impresor starý“. „Marx Judenbuchdrucker von Prag“ je jako jediný pražský židovský tiskař doložen roku 1535 mezi návštěvníky velikonočního knižního trhu ve Frankfurtu nad Mohanem. Roku 1546 získal glejt, který ho uchránil před vyhnáním a v Popise Židů pražských jsou spolu s ním uvedeni žena Lacha (správně Nucha) a děti: „Pesah, Jabl (zkomolené Becalel), Heřman, Mariana (Mirjam); Sára dívka služebná; Jakub sirotek“. Od roku 1558 vedl Mordechaj spor se svým zetěm, manželem Mirjam, který svou manželku za pomoci podplacených svědků obvinil z nevěry. Případ byl projednáván nejprve u zaujatého rabínského soudu v Praze, posléze v Krakově u rabínského tribunálu, kterému předsedal rabi Moše Isserles, jedna z největších tehdejších aškenázských halachických autorit. Ten došel k závěru o nevině ženy, jejíž manžel spíše než za manželskou čistotu bojoval proti svému tchánovi, s nímž měl už dříve finanční spory. Zhruba ve stejné době byl Mordechaj, podle poznámky jeho syna Šloma doplněné k roku 319 (1559) v Gansově kronice Cemach David, jedním z hlavních štadlanim, dnešním jazykem lobbistů, kteří se snažili císaře přesvědčit, aby odvolal edikt o vyhnání vztahující se na všechny české Židy. Mordechaj „se s nasazením vlastního života vydal na cestu do Itálie až do Říma a přinesl císaři od papeže svolení, že ho zprošťuje slibu, a jeho slova s milostí Nejvyššího přinesla plody a císař ho poslechl a slitoval se nad námi […]. Roku 1564 je mezi prvními podepsanými na stanovách nově založeného pohřebního bratrstva a i později se objevuje mezi volenými zástupci obce. Sečteme-li všechny tyto informace, máme před sebou nejenom podnikavého a zcestovalého obchodníka, ale také obětavého muže, který svého privilegovaného postavení využil k obecnému prospěchu.

Teprve příchod nového panovníka zbavil české Židy dvacetileté existenční nejistoty (nové vypovězení je ohrožovalo od roku 1557), a když roku 1567 císař Maxmilián definitivně Židům povolil v Čechách zůstat, nastala doba rozkvětu i pro pražský židovský knihtisk. Tento trend naznačuje hned první kniha, která v nové atmosféře v Praze vyšla. Byla to Torat ha-ola (1569), pojednání o Jeruzalémském chrámu a chrámových obětech rabiho Mošeho Isserlese. Kniha je výjimečná jak v edičním programu tiskárny – je první v Praze vytištěnou knihou, která obsahuje původní dílo žijícího autora – tak zvláštní péčí, s níž je vysázena a vyzdobena nejen vinětkou či spíš ilustrací s jeruzalémským Chrámem, ale také titulní bordurou, ze které na nás shlíží Mordechajova tvář. V kolofonu na konci jsou vyjmenováni všichni Mordechajovi synové: Pesach, Becalel, Geršom Jisrael, Šlomo a Šmuel. Vzhledem k totožnosti autora, o němž bylo v Praze jistě známo, že právě on očistil pověst Mordechajovy dcery, se nelze ubránit dojmu, že tato krásná kniha je dodatečným poděkováním autorovi a zároveň hrdým gestem tiskaře, který jí dává najevo, že on i jeho rodina prošli všemi minulými zkouškami vítězně. Autor kolofonu ostatně v narážkách mluví o tom, že kniha vychází v „čase, kdy kněží (kohanim) zvítězili“ a vyjadřuje naději, že budou „zachráněni z moci posměvačů“.

Hned následujícího roku 1570 se sice Mordechaj či jeho zaměstnanci podíleli na sazbě hebrejské gramatiky Fortia Hortensia, poté ale trvalo ještě téměř deset let, než pražský knihtisk znovu nabral tempo, jaké si držel ve 20. letech. Roku 1578 vyšel pěknou novou renesanční bordurou opatřený spis Gur arje, suprakomentář k Rašiho komentáři k Tóře dalšího soudobého aškenázského myslitele, Jehudy Levy ben Becalela (Maharala). Kromě něj ale na dlouhou dobu jediné rozsáhlejší edice i nadále představují liturgické texty. Zbytek pražské produkce tvořily až do 90. let kvartové knížky nevelkého rozsahu, většinou oblíbená mravoučná literatura: Orchot cadikim (1581) či Mišlej chachamim (1585), výjimečně kabalistický text Menorat zahav tahor  (1581), který ale zdá se nevydali Gersonidové, nýbrž Šmuel bar Reuven Dreksler (jinak sazeč) v Mordechajově tiskárně. V této době také místní nebo s Prahou svázané autority – konkrétně Maharal či Jicchak Chajut – začali knihtisk využívat k šíření svých myšlenek i v kázáních, která byla vydávána krátce po jejich přednesení.

Jehuda Leva ben Becalel: Necach Jisrael, 1599.
ŽMP, sg. 65.510, titulní list.

Vydání Machzoru v roce 1585–1586 uvádí obsáhlá předmluva tiskaře, ve které Mordechaj – nebo snad spíš jeho jménem editor a kompilátor komentáře, Moše ben Avraham Schedel – v deseti odstavcích vypisuje typografická vylepšení i redakční zásahy, jimiž se edice odlišuje od starších vydání, zejména konkurenčního krakovského a vzorového lublinského. Tiskař nešetřil a pořídil velké archy papíru s širokými okraji, vyzdobil knihu obrázky (tj. znameními zvěrokruhu, bordurami a staroměstským znakem) i pěknými velkými xylografovanými incipity, dbal na správnou sazbu i v umístění značek pro vokály, neboť „podoba vokálů v písmenech Tóry je jako duše v těle“, doplnil jména autorů ukrytá v akrostichu hymnů. Zařadil i pasáže, které leniví krakovští dělníci nevysázeli, a opakující se modlitby v plném znění na místa, kde se říkají, tak aby je člověk nemusel během bohoslužby horečně hledat, a doplnil i liturgii pro některé vzácnější případy.  Na závěr předmluvy je otištěn stručný soupis odlišností mezi vydávávaným textem a (západním) aškenázským a italsko-aškenázským (loazim) ritem. Pozoruhodné je i užití aristotelovských čtyř příčin (coby stylistické figury) ke kategorizaci edičních zásahů. Druhým korektorem edice byl Petachja Moše ben Josef sofer kotev tfilin (písař modlitebních řemínků), který roku 1586 publikoval prosebnou modlitbu Tchina a jako korektor pracoval pro Gersonidy ještě několikrát. Z předmluvy i kolofonů podepsaných Mošem Schedelem čiší, jak sebevědomě a hrdě nové profese editorů, korektorů a sazečů ke své práci přistupovaly. V 70. a 80. letech 16. století to byli, kromě již jmenovaných, Eliezer Lipman bar Mešulam, sazeč Gur arje (1578) či Jona bar Eliezer Eybeschütz a Eliezer bar Benjamin, sazeči Siach Jicchak (1587).

Koncem 80. let vycházela většina děl patrně již z iniciativy Mordechajových synů, kteří stárnoucího otce nahradili, Becalela, Šloma a Geršoma Jisralele. V impresích bývá uvedeno: „vytištěno v domě předáka, kmeta, vzácného, ctěného pána a učitele, Mordechaje […].“ Mordechaj zemřel roku 352 (1591/92). O společný náhrobek se dělí se synem Becalelem, který zemřel ještě před ním, v průběhu tisku knihy Sam chajim (dokončena o svátku Šavuot roku 350, tj. v létě roku 1590). Dojemnou elegii nad jeho smrtí otiskl v Tchině z téhož roku bratr Šlomo.

Gersonidové, čtvrtá generace: Geršom a Moše

 Nedlouho po Mordechajově smrti převzala rodinný podnik čtvrtá generace Gersonidů, jeho vnuci bratři Geršom a Moše, synové Becalela Katze. Geršom ben Becalel Katz tiskl poprvé s otcem v roce 1589 Maharalovo kázání k Velkému šabatu před Pesachem, samostatně poprvé roku 1595 cestopisné líčení Sibuv r. Petachja. Kniha, která obsahuje popis cesty rabiho Petachji z Řezna (konec 12.–13. století) do Svaté země, představuje jeden z prvních pražských mimonáboženských vydavatelských exkurzů. Měla takový úspěch, že byla o pět let později vydána v jidiš překladu s podtitulem Di um ringlung rabenu Petachja he-chasid mi-Regenšpurg. V 90. letech vytiskl Geršom dále kromě Maharalových Netivot olam (1595–1596) také dva sefardské klasiky, Nachmanida a Jonu Gerondiho (obojí 1595).  Po delší odmlce tiskl pak znovu na přelomu první a druhé dekády 17. století, kdy vydal například první pražskou ženskou autorku Rivku Tiktiner a její etický spis Meneket Rivka nebo pěkně vypravené emendace k Rašiho výkladu k Tóře Josef daat Josefa Jissachara Miklise (obojí 1609). Vydal rovněž dva spisy dalšího soudobého autora Jissachara Bera ben Mošeho Petachji z Kremnice: halachické předpisy excerpované ze Zoharu nazvané Ješ sechar (se synem Becalelem) a z Cordoverova Pardes rimonim pod názvem Pitchej Jah (obojí 1609). Igeret ha-vikuach, obhajobu studia filozofie Šem Tova ibn Falakery, vydal s Jehudou Lejbem Schedelem roku 1610. K nákladnému vydání rozsáhlého komentáře k Tóře Kli chemda Šmuela Laniada (1610) se spojil s Mošem Utitzem, Abrahamem Heidou a Geršonem ben Šlomo Poppersem Katzem. Jako sazeč je se svým synem Mordechajem uveden ještě ve wolfenbüttelském exempláři Machzoru, který v letech 1619–1620 vydal jeho bratr Moše (kolofon 2. dílu dokončeného 17. tevetu 380 / 24. prosince 1619) a podle kolofonu Ot emet byl naživu ještě roku 1624. Pro jeho tisky je charakteristické pěkné oblé a dobře čitelné raši písmo. Obdélný štoček se signetem neseným dvěma anděly poprvé otištěný v Kli chemda (1610) používal ještě ve 20. letech Geršomův bratr Moše.

V 90. letech 16. století je v Praze poprvé dokumentován nový fenomén, tisky s neúplným impresem, většinou bez uvedení jména tiskaře (např. Ha-pedut ve-ha-purkan 1595).  Zdá se, že tyto tisky vydával například jeden ze sazečů Moše ben Katriel Weisswasser, který je jako jediný jmenovitě uveden v edicích Kuntres jekar erech ca 1595, Šulchan arba 1595 či Machzor  1596–97. Když Moše Weisswasser předtím v letech 1590–1594 tiskl v Mantově, tituloval se „tiskař (mechokek) z Prahy“, v pražských edicích ovšem používá skromnější „sazeč“. V „jeho“ vydání machzoru není použit žádný gersonidovský tiskařský materiál (např. štočky pro rámy a bordury), k němuž tedy tiskař jasně neměl přístup. Je ale také možné, že mezi Geršomem a Mošem, kteří spolu, alespoň pokud víme, nikdy netiskli, mohly existovat spory, které jednomu z nich znemožnily vybavení používat, a že se vlastně jedná o tisk Geršomův.

Náhrobek Mošeho ben Josefa Becalela Katze, Starý židovský hřbitov v Praze

Moše ben Josef Becalel Katz

Vybavení během let nastřádané v rodinné tiskárně – písma a všechny bordury a štočky pro incipity – užíval ve svých tiscích nakonec Moše ben Josef Becalel, který poprvé tiskl v letech 1592–1594 se svým strýcem Šlomem například slavnou kroniku Cemach David (1592) prvního aškenázského polyhistora Davida Ganse, Maharalovo kázání o Tóře (1593) nebo Psak al aguna, rovněž citující Maharala (1594). Od konce století tiskl Moše už samostatně, a to bez přerušení až do konce 20. let 17. století a dále přinejmenším v letech 1635 (Tfila šel Roš chodeš) a 1648 (Minhagim).

Jestliže život jeho děda Mordechaje opsal křivku vzestupnou a navzdory těžkým obdobím v soukromém i veřejném životě se tento tiskař nakonec dočkal – alespoň pokud můžeme soudit – uznání a úspěchu, zažil vnuk Moše během své dlouhé kariéry vývoj právě opačný. Od 90. let až do pozdních 20. let 17. století Mošeho podnik prosperoval v nejplodnějších letech pražského vydavatelského podnikání i největšího intelektuálního rozmachu pražského ghetta. Na konci 20. let jej, možno říci na prahu stáří, semlely události spojené s aférou pražského rabína Jom Tov Lipmanna Hellera v letech 1629–1630, anebo přesněji svázané s politickým bojem mezi frakcemi v ghettu. V jejich důsledku přišel nejen o všechno své tiskařské vybavení – jak nasvědčují pozdější edice vzešlé z rodinné tiskárny po jejím obnovení – ale i o svou živnost a dočasně snad i o svou svobodu. Roku 1636 ztratil svou ženu Malku a roku 1639 mu zemřela část rodiny při morové epidemii. Manželku přežil Moše o více než dvacet let, během nichž, až téměř do samého konce jeho života, bylo v Praze až na výjimky zakázáno hebrejsky tisknout. Zemřel o novolunní měsíce švatu 419 / 25. ledna 1659.