Konsorcia 1512–1522

První kniha vydaná v Praze roku 1512 byla typicky sidur, modlitební kniha pro všední den a sobotu, základní a nejčastěji používaný hebrejský náboženský text. Tiskařské konsorcium, které sidur vydalo, rozhodovalo zjevně podle užitkovosti. Tak to v Praze zůstalo vlastně pořád: zdejší tiskaři pracovali pro omezený místní, resp. středoevropský trh, a volili proto tituly, které byly potřebné a zaručeně prodejné, což byly v nejstarší fázi modlitby a biblické texty a základní praktické halachické příručky. Jenom zvolna se v Praze začala vydávat i jiná díla, neboť nejprve bylo potřeba, aby se tištěná kniha zabydlela v chápání i rukou čtenářů, kteří si museli zvyknout na to, že knihy jsou mnohem dostupnější a že je možné je kupovat (a nikoli jen opisovat, jak bylo zejména mezi židovskými čtenáři i po zavedení knihtisku běžné). Ostatně i vydavatelé museli nejprve pochopit, jaké možnosti knihtisk přináší co do zlevnění celého procesu výroby knihy a tedy i rozšíření klientely. V případě modliteb rozhodovaly ještě další důvody: synagogální ritus měl zvlášť ve starším období výrazněji odlišné místní a regionální varianty, které soudobí italští vydavatelé hebrejských knih nemohli pokrýt. Pražští tiskaři tak českou, moravskou, polskou a rakouskou obec zásobovali modlitebními knihami podle místního (východního aškenázského) ritu a někdy na konec svazku přidávali modlitby (nebo jen jejich správné pořadí) podle ritu dalších obcí. Například v edici Slichot z let 1535 je doplněn ritus běžný ve Frankfurtu nad Mohanem; Slichot z roku 1608 byly vytištěny přímo pro poznaňské souvěrce.

První tiskařské konsorcium utvořila šestice mužů, mezi nimiž na prvním místě stojí člen jedné z nejbohatších rodin Židovského Města, Ješaja ben Ašer ha-Levi Horowitz, v pramenech Munka Hořovský, který byl, jak vyplývá z kolofonů dalších edicí, spolu s Jekutielem ben Jicchakem Danem hlavním finančníkem podniku. Ješaja pocházel z rodiny, která měla v obci – k nelibosti mnohých – zcela výsadní postavení téměř „mimo zákon“, kam ale patřili i skutečně významní učenci a rabíni. S ním i s Jekutielem se setkáme ještě dvakrát, a ne právě v dobrém. Role ostatních společníků není úplně jasná, všech šest se totiž označuje jako tiskaři, mechokakim (od hebrejského kořene ChKK, rýt, vyrývat). Mordechaj ben Eliezer a Meir ben David se identifikují jako sofer (písař) a kotev tfilin (písař modlitebních řemínků) a jako profesionálové mohli také navrhnout tiskové písmo speciálně pro knihu odlité. Meir se v signetu označuje jako michtam le-David (žalm Davidův) podle Žalmu 16. Slovo michtam označuje druh žalmu nebo melodie, zde se ale jedná o akronym jména a profese: Meir Kotev Tfilin u-Mezuzot, tj. Meir písař modlitebních řemínků a mezuz. Meir byl praktickým tiskařem, nikoli pouze vydavatelem, podobně jako Šlomo ben Šmuel ha-Levi; oba se totiž knihtisku věnovali samostatně ještě ve 20. letech. Šemarja ben David a Mordechaj ben Eliezer jsou dokumentováni pouze v této jediné knize a nic dalšího o nich není známo. Jména tiskařů jsou obsažena v dřevořezovém celostránkovém signetu otištěném na straně verso předposledního listu tisku a z pozice jednotlivých společníků v rámci obrazu můžeme nejspíš odhadovat i to, jak významný byl podíl každého z nich. Kniha, jak už bylo řečeno, obsahuje základní modlitby pro všední den a sobotu, pesachovou hagadu, Pirkej avota některé další texty. Ve veršovaném a obšírném kolofonu je uvedeno datum a místo dokončení: „25. kislevu 273 (3. prosince 1512) ve slavném městě Praga, jež je ozdobou zemí.“

V původním složení se první konsorcium už znovu nesešlo a v následujícím kompletně dochovaném tisku, Seder zmirot u-virkat ha-mazon, který obsahuje zejména požehnání po jídle a šabatové hymny (krátce Zmirot, 1514) najdeme kromě Meira ben Davida samá nová jména. Poprvé tu vystupují Geršom ben Šlomo Kohen, snad jako finančník Meir ben Jaakov ha-Levi Epstein původem z Německa a konečně Chajim ben David Šachor (hebr. „Černý“). Toto uskupení, k němuž se posléze přidal ještě Šlomo ben Šmuel ha-Levi známý již z první edice, vydalo v letech 1515 až 1522 společně ještě čtyři knihy. Zpočátku se spolek spoléhal na externí kapitál, ten se ale ukázal jako značně nespolehlivá veličina: výmluvným dokladem jsou různé verze kolofonu dochovaných exemplářů siduru z roku 1515, v nichž někdy zůstává po odstraněných jménech finančníků jen prázdné místo. Sazba siduru začala nejspíš později než příprava následující edice Chumaše 1514–1518 (Pentateuchu s pěti svátečními svitky a pasážemi z Proroků a s komentářem Rašiho), nakonec ale vyšel o celé tři roky dřív.

Proč, to se dočítáme v tosefet (dodatku) otištěném na konci knihy Exodus v Chumaši, kde jsou finančníci bez okolků obviněni z maření práce tiskařů. Čteme tu, že práce na knize byly zahájeny už v červnu 1514, ale záhy musely být přerušeny, když Ješaja ben Ašer Horowitz a Jekutiel ben Jicchak Dan zvaný Zalman Bumsla či jimi ustanovení zástupci nedodrželi dohodu, podle níž měli vydání financovat. Nejprve za sebe Jekutiel z důvodu přesídlení do Ruska ustanovil svého zetě Šmuela ben Davida Gumpla. Ani on ani Ješaja Horowitz ale závazku nedostáli a práce se více než dva roky zdržela. Když Ješaja navíc někdy v první polovině roku 1516 zemřel, měl ho nahradit syn Zalman, i on ale otcovy závazky odmítl převzít. O novoluní měsíce tamuzu 5277 (20. nebo 21. června 1517) se proto tiskaři rozhodli v práci pokračovat na vlastní náklady. V ten okamžik je nejmenovaní, ale zjevně židovští protivníci – snad sám Zalman Hořovský a Samuel Gumpla syn? – udali úřadům, a teprve když jim tyto povolily v tisku pokračovat, mohlo být dílo dokončeno. Nedatovaný dodatek může pocházet z konce léta roku 1517. Podle závěrečného kolofonu z ledna 1518 se tiskaři Samuelovy podpory dočkali, zatímco Zalman Hořovský se nakonec na vydání vůbec nepodílel.

Z  těchto nanejvýš zajímavých textů můžeme mimo jiné odvodit, že vydávání knih podléhalo blíže nespecifikovanému povolovacímu procesu, který tiskaři původně nedodrželi. Je tu také zmíněno pálení knih „našeho Zákona“, jejich nedostatek a následné zanedbávání studia Tory v Praze, které vedlo tiskaře k záměru Pentateuch a další knihy vydávat. Nevíme ale, zda jde o topos, nebo narážku na určitý případ pálení knih v Praze. Zdržení i omezení financí se podepsalo na vnější podobě knihy, v typografii i výzdobě: zatímco pro první dvě biblické knihy byly pořízeny kromě rámu dva jistě nákladné dekorativní štočky, začátky dalších knih jsou ozdobeny jen xylografovanými incipity.

Po těchto zkušenostech si tiskaři konsorcia raději vystačili sami. Společně vytiskli ještě dva tituly, roku 1519 reedici siduru a roku 1522 první díl machzoru, tj. modlitby pro Vysoké svátky a Sukot, poté se v pořadí třetí velké konsorcium rozpadlo. Druhý díl svátečních modliteb vydali teprve po tříleté přestávce samostatně Meir ben David a Chajim Šachor roku 1525. Všechen výzdobný materiál zůstal ale v Geršomových rukou, a tak si tiskaři pořídili nové bordury (jedna z nich je druhotně použitá) i štočky pro incipity. Buď sám, ale spíš opět ve dvojici s Chajimem vydal roku 1526 Meir nejprve dnes ztracený sidur a pak společně oba muži šabatové hymny Jocrot. V případě Jocrot ale patrně tvrdě narazili na konkurenční podnik Geršoma Kohena, který stejný titul vydal jen o pár měsíců později a kterého možná právě tento střet pohnul k pokusu získat výhradní licenci k tisku hebrejských knih v Čechách. Poslední, kdo zkusil Gersonidům konkurovat, byli Šlomo ben Šmuel ha-Levi se synem Jaakovem. Svůj samostatně vydaný sidur –vybavený také novou bordurou se znakem Starého města – dokončili 9. dubna 1527, pouhý den předtím, než je datována privilej, která volné soutěži mezi pražskými židovskými tiskaři udělala přítrž. Poté kromě Gersonidů v Praze slyšíme už pouze o Meiru ben Davidovi, jehož si roku 1529 najali Gersonidové, aby dohlížel na sazbu nové edice machzoru.